S bázní a chvěním, uvádějme za skutek své spasení...


kapitola druhá

27. října 2008 v 1:14 | Silarael |  Silarael - Prosím neodcházej
celý článek --->



Má něco s packou. Beru si Lorda do náručí, a rozhlížím se. Kde nikdo tu nikdo. Vezmu si jej domů, že mu ránu na noze ošetřím, a potom se vydávám do parku. Lord je úžasné štěně. Je plný energie, a sedí si v mém náručí jako pán. Po chvíli tu pozornost stejně nevydrží, a začne mi ohryzávat ruku.. "Au ! Lorde.. To docela bolí víš.." Podíval se na mě pohledem typu .. Já vím a dej mi pokoj, a pokračoval v demolování mé ruky spolu s mikinou. Má zuby ostré jako jehly.. To poznala i moje mikina, protože mi kompletně ožral rukáv. Stojím u mojí lavičky, a rozhlížím se jestli někde Viviana nebo jeho přítelkyni uvidím. Seděla jsem tam půl hodiny, a Lord si asi usmyslel že místo rukávu mi sežere nohavici u kalhot.
Po půl hodině jsem se zvedla, a šla domů.. Lord byl asi utahaný, protože pajdal poslušně vedle mě.Došli jsme domů, a sotva jsme za sebou zabouchly vchodové dveře, z obýváku se ozvalo.. "Michaeeeeeel.. V ledničce mám lososa!! Dones mi ho !!" čím jsem si vysloužila titul jejího poskoka. No tak jdu teda do kuchyně, a Lordík packá za mnou. Na talíři v lednici byli čtyři plátky uzeného lososa.. Já to nějak nejím.. Ale uvědomila jsem si že Lord potřebuje něco k jídlu. Dala jsem mu ten nejhezčí plátek bokem na talířek, a schovala do lednice za zeleninu. Vzala jsem zbývající plátky té slizké ryby, a nesla to Dagmar. Lordi zase pobíhal okolo mě... Ale jakmile uviděl Dagmar, hodil brzdnou, a to s velkou rychlostí. Ta obluda měla na sobě pleťovou masku, hlavu obtočenou alobalem, nehty nalakované čerstvě na červeno.. A na nohách měla svoje odporné růžové chlupaté papuče. Postavila jsem se před ní, a podala ji lososa.. Zvedla si kolečko okurky z obličeje aby mě viděla. Prohlídla si mě od spodu nahoru, a potom si vzala svého lososa. Měla jsem ji do toho chlustnout.. Akorát by si to zasloužila. Jak jsem si všimla, Lordi úplně ztuhnul, a pozoroval onu obludnou věc. Šla jsem směrem němu, a on se pořád ani nepohnul. Projdu kolem něj do kuchyně, a otevřu lednici. No a jak najednou ožil. Vytáhnu mu lososa, a ze skříňky rohlík. Začne kolem mě zase pobíhat a poskakovat. Pomalu se plížím nahoru do svého pokoje, a Lord se mnou. Dám si do zásuvky NTB, a rozjedu ICQ. Nikdo zvlášť tam není. Jen Linda. Rozjedu si její click, a píšu že mám doma štěně.. trošku nechápe, tak ji to znova vysvětluji. Rozhovor ukončím okolo 22. hodiny, a jdu pomalu spát. Lord vypadá najezený hodně spokojeně, a spí mi na polštáři... V tom snění ho nenechám.. je to můj polštář. Zklamaný si jde lehnout na jinou část postele. Doufám že bude v noci hodný. Kolem 23.hodiny oba usínáme... Zdálo se mi o Vivianovi... ale za chvíli mě probudil zvuk toho odporného budíku. Je 5 hodin ráno, a mi se nechce z postele... Přemýšlím že se na školu dneska vybodnu... Hodím okem po Lordovi, ale najdu na zemi jen po celém pokoji na malilinkate kousíčky roztrhané papírové kapesníky... Lorde, já tě zabiju.. projede mi hlavou... nechce se mi zvedat z postele, a tak jen přetočím budík na jiný čas, a zase vytuhnu. Budík mě vzbudí v 9. a vydávám se s Lordem do parku. Prohání každého ptáka kterého tam vidí, ale jinak si mě pořád hlídá, a cupitá za mnou. Jdu k lavičce na kterou normálně sedávám, ale ta je už obsazená. Sedělo na ni celkem asi 5 kluků, a jedna holka... Mezi nimi i Vivian, ale hlavu měl sklopenou, a vypadal smutně. "A-ahoj.." Vykoktala jsem ze sebe a chtěla jsem na sebe trošku upozornit. Na opěradle lavičky seděl takový pohublý klučina s černýma vlasama, a objímal nějakou blondýnu. "Najdi si jinou lavičku ty můůůro jo??" Řekl mi a začali se všichni smát... až na tu holku, a na Viviana. "Víš.. Já chtěla jsem ti něco odevzdat ..." Řekla jsem Vivianovi... "Ano?? a co to je??" Probodnul mě hodně nepříjemným pohledem. Otočila jsem se, a zapískala jsem na prsty. Z hromady listí vyběhnul Lord. Řítil se šílenou rychlostí směrem ke mě. Asi metr přede mnou hodil brzdnou, ale nevybral to, tak že před lavičkou hodil pěknou tlamu... Chudák... Kluci se mohli poválet smíchem. Jen Vivianovi nějak pořád nebylo do smíchu. Já jsem se taky nesmála.. Bylo mi jasné že ho něco trápí. "A to jsi jako přišla jenom proto, aby jsi tady toho psa dovedla??" zeptal se, ale už nevím kdo z nich.. "Lorde zůstaň.." poručila jsem mu, otočila jsem se, a se sklopenou hlavou jsem bez pozdravu odešla. Lord tam seděl jako přikovaný. Ani se nehnul. Celou cestou domů jsem přemýšlela o tom co se právě stalo. Napadali mě otázky typu proč na mě byli hnusní a podobně. Šla jsem pomalu. Když jsem došla k brance domu, odněkud z dálky na mě Lord zase zaštěkal. Otočila jsem se, a šel vedle Viviana a byl úplně hodný. Vivian došel ke mě, a řekl.. "Promiň.. Ani jsem ti nepoděkoval.." a zase se podíval směrem k zemi. "T-to je d-dobré.." Zase jsem se zakoktala... Vivian se usmál.. všimnul si toho koktání... teď ovšem nevím co mám dělat. "Já jsem Vivian.." představil se... "A já Michael.." představili jsme se navzájem.. Potom nastala chvíle ticha "Víš.. Toho psa jsem dostal jako dárek, a má přítelkyně se kvůli němu se mnou rozešla.." Naštěstí navázal rozhovor, ale zrovna takovým dost pochmurným tématem. "To je mi líto.." řekla jsem smutně.. Nevím proč, ale pousmál se. "Ono mi to ani tak nevadí... Vždy totiž může být hůř než je teď.." Tahle věta mi vnesla do celého života světlo... má zatraceně pravdu... už jsem mu na to chtěla říct .. ano ... ale ono se otevřelo okno, a zněj po mě začala vřískat Dagmar... "Co si jako o sobě myslíš?? Jak to že nejsi ve škole? Proč tu není uklizeno?!?!" a blá blá blá . Po chvíli zavřela okno, a zmizela vevnitř. " Na jakou školu chodíš??" zeptal se mě s úsměvem... "Tady na místní na práva.." odpověděla jsem mu poslušně... "Kousek odtamtud bydlím.. snad se ještě někdy podkáme.." usmál se na mě... "Paa.." a v tom mi svitla nejen jedna jediná věta plná naděje... Prosím neodcházej... Zůstaň se mnou ... Prosím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.