S bázní a chvěním, uvádějme za skutek své spasení...


Kapitola první

27. října 2008 v 1:11 | Silarael |  Silarael - Prosím neodcházej

celý článek --->


Ciao. Jmenuji se Michaell. Žila jsem do svých 16 let se svými rodiči v Německu. Po 17 letech manželství se rodiče rozhodli rozvést, a nastal velký spor o mě. Rozhodli se rodiče místo toho zeptat se mě s kým chci žít, vést tento spor i u soudu. No pochopitelně že ho vyhrál můj otec. Byl to Fin. Měl obrovskou reklamní agenturu, a podle soudkyně má větší šanci zajistit mi budoucnost. Přestěhovala jsem se tedy s otcem do Finska.. moc jsem neremcala.. Stejně jsem v Německu neměla moc přátel. Jen Lindu, se kterou si stále píši e-maily, a moje matka je spíš naplněna nenávistí ke mě než láskou. Bydlela jsem s otcem v Luxusní vile. Nechtěla jsem chodit na soukromý gympl, a tak mezi normálními lidmi jsem vždy trošku vyčnívala. Stejně jsem si po zkušenostech s lidmi držela společnost spíš ... od těla. Otec se mnou nemohl být. Jeho agentura byla totiž známá i v zahraničí, a on měl prý moc práce. Na výchovu jsem měla chůvu. Jmenovala se Othela. Byla to velmi hodná a stará paní. Po roce co jsme si přirostli k srdci Othel na vážnou nemoc zemřela. Zůstala jsem sama. Otec se snažil se mnou být každou volnou chvíli. Ale takových chvil stejně moc nebývalo. Netrvalo dlouho, a bylo mi 18. Ze školy jsem chodila pravidelně přes obrovský park. Bylo tam jezero, a okolo lavičky kde posedávali zamilované páry. Sedla jsem si vždy na jednu z laviček, a psala si domácí úkoly. Stihla jsem poznat spoustu lidí. Já znala je.. Ale oni ani nevěděli že existuji. Jen jsem je pozorovala. Jejich chování mi prozrazovalo že lidé jsou zde stejní jako v Německu. Ať už se mělo stát nebo ne, ale ten den se stalo něco, co asi nemělo. Potkala jsem ho. Kluka o kterém jsem snila. Měl tmavé vlasy, a nádherné oči. Prošel kolem mě, a ani si mě nevšimnul. Jak Typické. Šel dál, když najednou vyběhla od protějšího stromu vyhublá dlouhonohá červenovlasá holka. Okamžitě ho odejmula, a začali se líbat. Zvedla jsem se, a šla domů. K mému údivu, před domem byla policie. Otec měl vážnou autonehodu, a na místě zemřel. Zhroutil se mi svět. 14 dní jsem nevytáhla paty z domu. Věděla jsem že tátovu firmu můžu převzít až od 23 let, rozhodla jsem studovat dál. Otec mi nechal prakticky všechno. Celou vilu, a tučně narvanou kreditní kartu, a k mé smůle i jeho současnou manželku. Nebydlela s námi, ale po otcově smrti si začala dělat až moc velké nároky, a nastěhovala se do vily. Paní domu jsem ale byla já... Jinak bych se stala její otrokyní. Měla dvě dcery. Lusii, a Sarielu. Ona sama byla vyhublá bárbína. Lusie a Sariel byly dvojčata. Byli o rok mladší. Naštěstí pro mě chodily na soukromou obchodní akademii. Ony jsou tak tupé, že na gymplu by asi neobstály. Po pár týdnech jsem se z otcovi smrti vzpamatovala, a začala normálně chodit zase do školy. Což znamená, že v parku jsem trávila hodně času. Ten kluk tam chodil se svou přítelkyní každý den. Kolikrát tam šli i s přáteli. Jak jsem zjistila, on se jmenuje Vivian, a ona Kristin. On je taková docela citlivka, a ona si ho umí pěkně zpacifikovat. Kolikrát po něm křičela když se mi zdálo že nemá důvod. Vždy když jsem došla domů, Dagmar po mě házela odporné pohledy, a kolikrát i pěkně ječela. I když to je můj dům, podle soudkyně nemám právo ji z něj vyhodit. A teď do reality. Je mi 21, ale v parku jsem stejně každý den. Dnes jdu ze školy přímo na lavičku, na kterou si sedám vždycky. Je tak zastrčená v křoví, že kdo o ni neví, nevšimne si ji. Stejně tak ani mě. Viděli by jste mě jen, kdyby jste stáli naproti mně. Ale já mám přehled. A to mi vyhovuje. Když mě někdo vidí, tváří se jako by viděl svou noční můru. Mám tmavě hnědé vlasy, se skoro bílým melírem. Nosívám jen pár vybraných barev. Šedou černou bílou Kaki a červenou. Kolem mě procházeli lidé, a já čekala kdy se zase oběví Vivian. Oběvil se i se svou přítelkyní. Jeli zrovna na kolečkových bruslích směrem ke mně. Z ničeho nic se zastavili, a zapískal na prsty. Okamžitě tam z jednoho křáku vyběhlo nádherné štěně dobrmana. Pozorovala jsem je, jak se o něčem baví, a to štěně jak šmejdí kolem. Jediný pták tam nezůstal sedět v klidu. U ony činnosti jsem si zrovna psala přes ICQ s Lindou a stihla ještě svačit. Na svačinu jsem měla jen piškoty. Stačí mi to.. Psala jsem Lindě o svém novém objevu, když najednou z dálky slyším Viviana jak křičí "Lorde! Lorde nesmíš!! Lorde ke mně!!" Ono psisko si to mířilo přímo směrem ke mně. Dva metry ode mě byl opelichaný toulavý kocour. To nedopadne dobře... proběhlo mi hlavou.. "Lorde dívej..." Zavolala jsem na něj, a zašustila sáčkem zrovna když se vrhal na onoho kocoura. Lord se okamžitě zastavil, podíval se na mě, okamžitě přiběhnul a posadil se přímo přede mě. Po chvíli dojel i Vivian. "Díky.." podíval se na mě vděčne, a připnul si Lorda na vodítko.. "Moc mě ještě neposlouchá.." Pokračoval.. "To vidím.." Podívala jsem se na něj jako na celebritu. Okamžitě jsem se probrala, a dala Lordovi piškot. Vivian si mě ještě jednou prohlédnul, ale to už odjížděl pryč za svou milovanou. Dopsala jsem Lindě co se právě stalo, a vydala se na cestu domů. Bydlím vlastně nedaleko od parku. Ale než se dostanu domů, chvíli to trvá.
Po návratu domů k mému údivu před mojí brankou pobíhá právě Lord...
Pokračování příště
A komentáře prosím.. díky =oD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.