S bázní a chvěním, uvádějme za skutek své spasení...


Prokleté vánoce

13. října 2008 v 19:14 | Silarael
celý článek --- >


Sedím v pokoji a koukám z okna. Venku krásně sněží… No musím se vrátit zpět k práci. Strojím totiž doma stromeček a připravuji vánoční večeři. No zůstalo to na mě, protože rodiče museli včera někam náhle odjet a dneska se vrátí až na večeři tak to všechno nachystám. Nevadí mi to. Udělám to ráda. Oni toho pro mě udělali tolik a tohle je to nejmenší co pro ně za to vše můžu udělat. Dárky jsem nakupovala na poslední chvíli protože nakupování nesnáším. Všude plno lidí a samé fronty. Na ty které vánoce působí uklidňujícím dojmem a časem plným lásky se docela divím. Pro mě vánoce znamenají čas plný shonu, úklidu a hlavně období těch nejhorších depresí… Jo depresí… Z toho že každý někoho miluje a je milován… A já? Mě nemiluje nikdo. Samozřejmě nepočítám rodiče. Já mám namysli že mě nemiluje žádný kluk. Chybí mi kluk, který by se mnou byl v těch špatných i dobrých chvílích. Co by mě miloval a já jeho. Ano, byl tady takový… Ale před rokem umřel… Přesně na štědrý den… Srazil ho opilý řidič. Šel zrovna na naši smluvenou schůzku… Měli jsme si předat dárky… Nejdřív sem na něho byla naštvaná, že nepřišel a nedal aspoň vědět že nedojde. To sem ale nevěděla, že on mi už nikdy nenapíše, že nikdy neuslyším z jeho úst ty dvě slova při kterých mi vždy poskočilo srdce. A potom, když mi volali jeho rodiče a řekli mi co se stalo zhroutil se mi celý svět. Moji velkou oporou byli rodiče. Byla a jsem jim vděčná za jejich podporu. Z mým myšlenek mě vytrhne nějaký smrad. Ježiš! Řízky! Rychle běžím do kuchyně a tam se mi to pálí. Rychle to vypnu a vyhodím. A můžu začít znova. Nachystám talíře a příbory na stůl. Stromek dostrojím. Když se podívám kolik je time tak je půl 6. Je to tak akorát. V 6 by měli dorazit rodiče. Za 5 minut 6 mám vše hotovo, tak se převleču do ryflí a trička. Sednu si k televizi a čekám než dorazí. Když je půl 7 a oni pořád nikde tak jim zkouším volat, ale telefon mi oznámí, že je uživatel nedostupný. Asi nemají signál, říkám si. Ale když už je skoro 8 hodin a pořád se jim nemůžu dovolat začínám být nervózní. Po chvíli někdo zazvoní. Už myslím že to jsou rodiče. Letím ke dveřím, otevřu je… Nestojí tam ovšem rodiče, ale policie. Vylekaně je pozdravím. Zeptají se mě jestli se jmenuji Lucie Bauerová. Kývnu jim na souhlas. " Je nám líto, ale vaši rodiče měli autonehodu… A bohužel nepřežili. Jediný kdo přežil byl kůň, kterého vezli. Upřímnou soustrast" řekne mi policista a odchází. Nechají mě napospas tomu co se právě stalo. Zavřu dveře, opřu se o ně a sjedu po nich dolů. Dívám se před sebe a až teď mi to dojde! Oni umřeli! Zůstala jsem sama! A zas další kdo umřel kvůli mně! Vezli mi dárek, stejně tak jako před rokem Marek…
/*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.