S bázní a chvěním, uvádějme za skutek své spasení...


odchod za štěstím

20. listopadu 2008 v 19:00 | Silarael |  silarael-povídky
"Veroniko.." Zašeptal.. Zvedla hlavu, a vzhlédla k zrcadlu. Natáhl ruku, a dotkl se její tváře.. Prsty jí jemně setřel slzy z tváře.. "Marko ..??" Tichounce jej oslovila…



Dlaní se opřel o sklo před ním, a nahnul se blíž.. Snad aby na ně lépe viděl, snad jen aby cítil ještě větší chlad z venčí.. Na nebi padla první hvězda. Letěla oblohou, a táhla za sebou dlouhou a jasnou záři.. až pomalu zmizela z oblohy.. jasně a pomalu.. Tak jako padala slza z jeho tváře..


Naposledy koukl na zakrvácenou postel, plnou střepů.. Na postel kde nechal své zkrvavené bezvládné tělo, a odešel za štěstím…

celý článek --->



Seděla na zemi, a do očí se ji hrnuly slzy.. Snažila se potlačit pláč.. Ruce měla roztřesené, a z vedlejší místnosti se ozýval čím dál větší křik. Viděl ji.. sledoval každý její pohyb. Stál vedle ní.. Viděl on ji, ale ne ona jeho.. Kolikrát by stačilo - jen aby netáhl ruku, a mohl se ji dotknout... Snad ze strachu? Nebo
pro pocit že je to zbytečné, to neudělal. Zdálo se mu že je prázdný.. Pro ni tam nebyl.. Neviděla ho.. Ale on viděl ji.. Stál blízko ní.. Tak blízko jako v jejich nejtajnějších představách.. Zvedla se ze země.. Její pohled směřoval k němu.. Pak ale odvrátila hlavu, a otočila se směrem do koupelny. V koupelně se zapřela rukama o umyvadlo, a sklopila hlavu. Dlouhé hnědé vlasy ji padaly do obličeje.. Z její tváře rázem skápla první slza. Stál naproti ní.. Viděl její slzy jak padali směrem k umyvadlu.. Chtěl k ní natáhnout ruku.. Poprvé se dotknout jejího obličeje.. Ale v tom se zase ozval křik, a obrovská rána.. Něco skleněného se v kuchyni rozbilo o dlážděnou podlahu.. V tom pohlédla do zrcadla.. Dívala se sama sobě do očí.. Ale né s upřímností.. ale s nenávistí k sobě sama.. Po tvářích rozteklé šmouhy po řasence, a krvavě červené oči, zalité slzami… Chvíli se dívala do zrcadla.. Po chvíli se zeptala sama sebe.. "Proč zase?" Bezduchá, jednoduchá otázka, kterou zašeptala.. Spíš jen tak potichu vyšla z jejich úst.. Ale i ta tichounká věta se v tom tichu rozléhala…Její hlava zase spadla směrem dolů.. Zavřela oči, a snila. Přála si být s ním.. Nebát se ho dotknout.. Po tvářích ji tekly ještě větší proudy slz, než předtím.. "Veroniko.." Zašeptal.. Zvedla hlavu, a vzhlédla k zrcadlu. Natáhl ruku, a dotkl se její tváře.. Prsty jí jemně setřel slzy z tváře.. "Marko ..??" Tichounce jej oslovila… V zrcadle zahlédla jeho hnědé oči.. Zablýskly se tam jako malé jiskřičky, a zase byly pryč.. Dívala se na něj.. Nespustila z něj oči.. Přímé pohledy.. Z očí do očí.. Natáhla k němu ruku.. Chtěla se taky dotknout jeho tváře, ale její ruka se zastavila na studeném zrcadle.. Do očí mu vhrkly slzy.. Leskly v jeho očích.. Vždyť mezi splynutím jejich dotyků překáželo pouze ono zrcadlo.. Chtěl ji být opravdu na blízku.. Ale doopravdy mezi nimi byla jedna dost velká překážka.. Každý z nich si žil jiný život.. A mezi jejich životy byla propast jménem čas. Tolikrát se chtěla vrátit v čase.. Alespoň ještě jednou naposledy pohladit jeho tvář.. Usmála se na něj.. --- Ale v tom přišla další rána.. Něco tvrdého uhodilo do dveří koupelny.. Naposledy se pronikavě podívala do zrcadla, zda neuvidí jeho celou tvář.. Ale v zrcadle nic.. Odtrhla se od zrcadla směrem ke dveřím.. Co nejrychleji zamkla dveře, a ustoupila dva kroky dozadu.. Následovalo prudké tržení kliky v druhé strany dveří.. A zase onen křik.. Opřela se o zeď koupelny, a po zádech sjela až k zemi.. Obličej si opřela o dlaně a plakala.. Přistoupil k ní, a pohladil ji po vlasech.. Chtěl.. Opravdu ji chtěl obejmout.. Ale nemohl.. Alespoň si sedl vedle ní, a byl s ní.. Víc pro ni nemohl udělat.. Cítila jeho společnost.. Věděla že on je sní.. V jeho přítomnosti, u studené zdi po dlouhé době usnula.. Alespoň trošku šťastná …

* * *

To ráno jej probudil chlad.. Venku byla ještě tma.. Byl zase sám ve svém bytě.. Posadil se na postel.. vzhlédl k oknu, kde poblikávala jedna z pouličních lamp.. Na budíku na nočním stolku bylo právě 4:50 … po zemi.. po stole.. byly všude střepy. Střepy lahve, kterou včera z žalu vypil.. Ruce měl od krve.. zmáčený i obličej.. Usmál se.. Vlasy si sepnul do gumičky, a postavil se k oknu. Byla tam hluboká tma.. Ulici pod ním sem tam osvěcovala doblikávající lampa u malého kamenného nádvoří.. A nebe? Zářilo jasnými hvězdami, snad jako nikdy předtím.. Vzhlédl k nim.. Jedna hvězda jasnější, než ta druhá.. Jako by mu chtěly ukázat, že je pořád dobro, pro které je krásné žít.. Dlaní se opřel o sklo před ním, a nahnul se blíž.. Snad aby na ně lépe viděl, snad jen aby cítil ještě větší chlad z venčí.. Na nebi padla první hvězda. Letěla oblohou, a táhla za sebou dlouhou a jasnou záři.. až pomalu zmizela z oblohy.. jasně a pomalu.. Tak jako padala slza z jeho tváře.. Sklopil hlavu.. A v tom po dlouhé době opravdu ucítil její přítomnost.. Ale né jako ve snu.. Ale opravdovou.. Stála vedle něj, a vzhlížela do jeho smutné tváře.. Natáhla ruku a setřela z jeho tváře tu slzu.. Slzu plnou bolesti.. Koukali se na sebe.. Bylo to neuvěřitelné.. Tak po dlouhé době.. Tak velká dálka je dělila.. Ale jsou spolu.. Rukou na okně sjíždí po skle, a nechává tam za sebou krvavou stopu.. To se znovu jejich pohledy střetnou, a on se opět usměje.. Chytne ji za ruku, a odvádí z onoho bytu.. Před dveřmi z pokoje se naposledy se ohlédl tichou místností.. Naposledy koukl na zakrvácenou postel, plnou střepů.. Na postel kde nechal své zkrvavené bezvládné tělo, a odešel za štěstím…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ari Ari | 20. listopadu 2008 v 19:03 | Reagovat

wowk

2 Anji Anji | 20. listopadu 2008 v 19:13 | Reagovat

goood

3 Silarael Silarael | E-mail | Web | 26. února 2010 v 14:35 | Reagovat

thx

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.