S bázní a chvěním, uvádějme za skutek své spasení...


Hlavní směry psychologie II.

17. ledna 2009 v 19:59 | Silarael |  Psychologie
celý článek --->

Gestaltistická psychologie


Podle německého Gestalt (česky tvar). Kolem roku 1912, tedy v období rozvoje behaviorismu v USA, se v Německu začíná prosazovat gestaltistická (tvarová) psychologie. Tento termín byl použit pro označení přístupu, který zastával Max Wertheimer a jeho kolegové Kurt Koffka a Wolfgang Köhler. Centrem zájmu gestaltických psychologů bylo vnímání. Percepční zkušenosti podle jejich názoru závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků. Celek tedy není pouhým součtem částí, jelikož závisí na vztahu mezi jednotlivými částmi. Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše velký trojúhelník jako jeden tvar než tři malé úhly.
Gestaltičtí psychologové se zabývali vnímáním pohybu, velikosti, dále sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie.

Neogestaltismus

Rozvinul gestaltistické ideje hlavně ve výzkumu vnímání a myšlení, zdůraznil aktivitu subjektu při řešení problémové situace. Větší důraz klade na osobnost subjektu - na jeho zkušenost. (je ovlivněn am. behaviorismem).
Představitelé: F. Heider, H. Helson, K. Goldstein aj.

Psychoanalýza


Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodou psychoterapie. Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součást lékařské psychologie, která částečně navazovala na historii hypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménem Sigmunda Freuda a spadají na přelom 19. a 20. století. S. Freud psychoanalýzu definoval jako "vědu o nevědomí". Ústředním tématem psychoanalýzy je nevědomí, které můžeme definovat jako myšlenky, postoje, podněty, přání, motivy a emoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například ve snech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volných asociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání. Jedinci si nejsou zcela vědomi některých důležitých aspektů svého chování, jejich zvědomění může přispět k jejich léčení. Mnoho z našeho chování má kořeny v procesech, které jsou nevědomé. Nevědomím rozumí Freud myšlenky, strachy a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování. Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozeném instinktu.


Neopsychoanalýza

Marxistická psychologie


Marxistická materialistická psychologie se opírá o fyziologii vyšší nervové činnosti a zkoumá duševní život, jako odraz přírody a společenského bytí, které je zároveň reflexivní činností organismu. Zkoumá jak vznikají duševní děje z vnějších i vnitřních podmětů, jejich jednotu s fyziologickým nervovým děním a jejich projevy navenek i uvnitř těla.


Moderní vývoj

Do druhé světové války byl dominantním směrem behaviorismus, především v USA. Po válce se zájem o psychologii zvýšil a ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Tento názor byl potvrzen rozvojem počítačů. Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Dále byla v rámci přístupu založeného na zpracování informací přehodnocena řada psychologických konceptů. Noam Chomsky, jehož kniha Syntaktické struktury (v ang. orig. Syntactic Structures) z roku 1957 dala podnět k prvním základním analýzám jazyka a ke vzniku psycholingvistiky a byla dalším důležitým podnětem pro psychologii. Lingvisté se začali zabývat mentálními strukturami potřebnými pro porozumění jazyku a jeho produkci. V padesátých letech se začala výrazně rozvíjet neuropsychologie. V průběhu 20. století se tedy těžiště zájmu psychologů vrátilo do stejného místa, odkud původně vyšlo, ke sledování vnitřních duševních struktur a procesů, tentokrát ale s novými a lepšími nástroji zkoumání.

Biologický přístup


Snad každá psychologická událost v nějaké míře souvisí s činností mozku a nervového systému. Tento přístup se snaží dát do souvislosti vnější chování s elektrickými a biochemickými událostmi, které se odehrávají uvnitř těla, především v mozku a nervovém systému. Specifikuje neurobiologické procesy, které jsou podkladem pro duševní činnost a chování. Například deprese je vnímána jako porucha v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů, což jsou chemické látky produkované mozkem, jež umožňují komunikaci mezi nervovými buňkami. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (podílí se na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta.


Kognitivní přístup


Zabývá se duševními procesy, jako je vnímání, zapamatování, úsudek, rozhodování a řešení problému. Není založen na introspekci, ale na předpokladech. Tvrdí tedy, že určité chování musíme interpretovat z hlediska duševních procesů. Tomu, co organismus dělá, jinak nemůžeme plně porozumět.


Fenomenologický přístup

Je tradičně spojován se sociálními psychology, kteří se zabývají tím, jak vnímáme, chápeme, a interpretujeme svůj sociální svět. Zdůrazňují jedinečné lidské vlastnosti, jež odlišují zdravé jedince od nemocných lidí nebo zvířat. Podle humanistických teorií je hlavní motivační silou tendence k seberealizaci. Fenomenologický přístup se intenzivně věnuje studiu osobnosti, je také označován jako přístup humanistický.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.