S bázní a chvěním, uvádějme za skutek své spasení...


ztacen ve vlastním snu

26. února 2010 v 13:43 | Silarael |  silarael-povídky
Kdo chce moc, nemívá níc..
Aneb když chci lásku po někom,
kdo mi nabízí přátelství..

Celý článek --->


Na naší škole, byla jedna dívka.. Krásná, milá, hodná.. Stávala se terčem ostatních, jen pro zábavu.. Ale přece jen, se chovala jinak.. Chtěla dát najevo, že ji tyto žabomyší války nebaví.. Jen s úsměvem procházela urážkami všech, a držela se svých přátel.. Každý den jsem ji pozoroval, na chodbě, při cestě do školy, ze školy, ale nikdy jsem neměl odvahu ji oslovit.. Nepatřila k těm namyšleným fiflenám, nebo holčinám co měli svět jen sami pro sebe.. Neřešila první módu, žádné výrazné oblečení, na první pohled působila jako tichá, šedá myš. Právě proto se mi líbilo, že je sama sebou..

Pozoroval jsem ji celé měsíce, až mě jeden úžasný slunečný den konečně oslovila. Bylo to venku, před jedním kamenným obchodem.. Hledala cestu k malému divadlu.. Řekl jsem ji, že ji tam odvedu protože máme společnou cestu, ale popravdě jsem měl namířeno na úplně opačný konec městečka. Povídali jsme si.. Celou cestu jsme se smály, vyprávěli si vtípky, a pomlouvali učitelky ze školy.. Nechápal jsem, jak si tak moc můžu s někým rozumět.. Jak si můžu rozumět s někým, koho ani pořádně neznám. Je fakt, že jsem ji častokrát sledoval, tak že si dovoluji říci, že ji znám poměrně dobře.. Ale tohle bylo poprvé, co jsem s ní mluvil. Naše kroky křižovaly pomalu městem, přes kamenné náměstí, až jsme došli k onomu divadlu. Nabídla mi, že by jsme si tuto procházku mohli někdy zopakovat.. Já s radostí souhlasil.. Dala mi své telefonní číslo, a já se během jedné vteřiny stal nejšťastnějším člověkem na planetě. Potom zmizela jako stín na kamenném schodišti, které vedlo do zákulisí divadla..

Další den ve škole, jsem ji vyhlížel tam, kde jsem ji vždy vídal.. Přišla pozdě.. ještě nikdy předtím se nezpozdila. Vypadala ustaraně, oči měla plné smutku a slz.. Zazvonilo na hodinu, a já zmizel, aniž by si všimla toho, že jsem tam byl. Během hodiny mi přišla SmS zpráva. "Jestli máš dnes čas, sejdeme se na náměstí u kašny. Přesně v poledne. M.M." Rozbušilo srdce, a v krátkosti jsem ji odepsal krátkou zprávu, jako souhlas.. Po škole jsem vystřelil co nejrychleji směrem na malé náměstíčko, kde mě poprvé oslovila. Seděla na okraji kašny, a koukala smutně do vody, kde plavaly zlaté rybky.. Došel jsem k ní, a ona se pousmála. Procházeli jsme se po parku, a probírali blbosti.. Tak jako v ten den, sem se nenasmál pěkně dlouho. Při loučení, jsem si všiml docela výrazné podlitiny na jejím zápěstí.. Rozbušilo se mi srdce.. měl jsem strach z toho nejhoršího.. Že by měla doma peklo? Copak ji někdo mlátí?

Celou noc jsem kvůli toho nespal.. Zamiloval jsem se, a byl jsem rozhodnut za svou lásku bojovat.. A to i s tím, co ji ubližuje. Naše procházky se opakovali, a já si říkal, že k tomu abych ji řekl co k ní cítím, je opravdu blízko. Všímal jsem si jejího smutku, ale říkal jsem si, že jakmile budeme spolu, že na smutek zapomene.. Podlitina na sejí krásné ručce byla skoro pryč.. Ale nevšiml jsem si hlavní rány, a to rány na jejím srdci. Byl jsem tak zahleděný sám do sebe, a koukal jsem na to, jaké to bude až budeme spolu.. Jak moc ji miluji, a že budu nejšťastnější člověk pod sluncem.. Jenže jsem se nezajímal o to hlavní.. A to o to, co ji trápí.

Jednoho dne, se neukázala ve škole. Čekal jsem na ni každou přestávku, ale ona nebyla nikde. Nepřišla mi od ní zpráva, a nikdo z jejích přátel o ni nic nevěděl. Další den se to opakovalo.. Nakonec se neukázala celý týden.. Byl jsem na ni opravdu naštvaný, protože dívka kterou miluji si přece nemůže dovolit mi ani nedat zprávu o tom, že nehodlá přijít.. Zašel jsem za její třídní učitelkou, že mám o ni starost.. Chtěl jsem její adresu. Ona mi s lítostí řekla, že mi ji nemůže dát, a i kdyby mi ji dala, že už tam nebydlí. "Její otec měl autonehodu, a na místě zemřel. Vypadá to špatně, protože nikoho jiného nemá. Navíc se ztratila, a nikdo neví kde je.. Je mi líto.." Zamrazilo mně.. Začínal podzim, a venku bylo chladno.. Ne.. nedokázal jsem si připustit, že by mohla být někde venku v té zimě. Utekl jsem ze školy, a vydal jsem se ji hledat. Hledal jsem ji všude možně. Byl jsem v divadle, kde její otec pracoval.. Byl jsem na náměstí, snad na všech místech, kde jsme spolu chodívali. A snad poslední naděje kde by mohla být, byla na hřbitově.. Třeba ji tam zrovinka potkám.. proběhlo mi hlavou.. Šel jsem pomalým krokem, a hledal hrob, kde by byly květiny ještě čerstvé. Není tomu dlouho, tak by to měl být nový hrob. Až na konci hřbitova jsem si všiml nové mramorové desky s křížem nahoře. Kolem byly poválené okvětní kvítky růží, které zimou zmrzly, ovadly, a které rozfoukal vítr. Došel jsem k tomu hrobu, a v tom jsem za viděl velký černý kabát, a pod ním pobledlé bezvládné tělo. Do očí mi vhrkly slzy.. zavolal jsem záchranku, ale už bylo pozdě.. Umrzla.. Úplně sama, osamělá..

Vyčítám si to.. je to moje vina.. Žádal jsem lásku tam, kde mi bylo nabízeno přátelství.. Nakonec jsem přišel o vše..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 D@rwie D@rwie | E-mail | Web | 26. února 2010 v 18:10 | Reagovat

Nádherný... Naprosto dokonalý závěr! Respektivě dokonale napsaný, obsahově to je samozřejmě hrozný :((
Ale ještě jendou - moc se mi to líbí ;)

2 Silarael Silarael | E-mail | Web | 27. února 2010 v 22:50 | Reagovat

Vtipné je to, že jsem tuto povídku rozepsala přesně před rokem.. A až po roce se mi dostalo pocitu ten příběh dopsat..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.